.
Bluegrass je hudební styl, který vznikl kolem roku 1945 ve Spojených státech. Patří do skupiny stylů, které se nazývají Country & Western Music. Tato hudba se původně hrála v oblasti amerického Jihu (Appalačské pohoří, Kentucky, Jižní a Severní Karolína).

Bluegrass je charakteristický především použitými nástroji a způsobem zpěvu. Tradiční složení hudební skupiny používá pět základních akustických nástrojů: pětistrunné banjo, mandolínu, kytaru, housle a kontrabas. Později (kolem roku 1955) přibylo také Dobro (což je ale pouze jeden druh tzv. resofonické kytary).

Vokální složka hudby se skládá až ze čtyř hlasů: vedoucí (lead), tenor, vysoký tenor (high tenor) nebo baryton a čtvrtým je bas. Často se ale uplatňují pouze první dva hlasy v podobě tzv. kříženého vokálu.

Bluegrass navazuje na hudební tradice bílého obyvatelstva Jihu USA. Původní styl se nazývá hillbilly music nebo old-time music, podle teoretiků správněji tzv. mountain music, jak se nazývá hudba horalů Appalačského pohoří. Velká část skladeb má svůj původ v anglo-americkém folklóru i ve skladbách ostatních národů, přicházejících do Ameriky. Zároveň byl ovlivněn některými prvky dobové populární hudby amerického Severu a jazzu.

První skupinou, která tyto prvky používala, byla Blue Grass Boys, kterou založil otec bluegrassu Bill Monroe kolem roku 1938. Její styl se ustálil v roce 1945, který je považován za rok vzniku bluegrassu. Skupina hrála až do roku 1948 v sestavě: Bill Monroe (mandolína, zpěv), Lester Flatt (kytara, zpěv), Earl Scruggs (banjo, zpěv), Chubby Wise (housle) a Howard Watts alias Cedric Rainwater (kontrabas).

Hudba toto období se označuje jako tradiční bluegrass. Vzniklo mnoho dalších skupin a styl se dále rozvíjel v celou řadu navazujících stylů. Bluegrass je stále živým stylem a má mnoho příznivců i aktivních hudebníků i v České republice.

BLUEGRASS.jpg
Bluegrass patří do širšího proudu americké jižanské bělošské venkovské (country) lidové hudby a bohatě se jí inspiruje. Má však svá vlastní pravidla a od country hudby je na první poslech rozeznatelný.
K bluegrassu patří mandolína, housle, kytara, pětistrunné banjo a basa, nověji se přidává i dobro. Na první poslech je to jednoduchá, melodická hudba, ozdobená řadou instrumentálních sól. Umožňuje napodobování a značnou míru vlastního přínosu - bluegrass ve světě snáší inspiraci hudbou, která má i výrazně asijské nebo evropské kořeny, nebo současnou populární hudbou. Přesto je bluegrass lehce rozeznatelný - přísně dodržuje výše uvedené nástrojové obsazení, výrazná je rytmická úloha mandolíny a basy, podstatné jsou sólové party nástrojů a jejich vyhrávky mezi zpěvem. Bluegrass vyabstrahovaný do této podoby hraje řada Američanů z nejižanských států a hodně cizinců.
K tajemství bluegrassu ale patří rozsáhlá nadstavba. Například ten často citovaný „high lonesome sound“. Doslova „vysoký osamělý tón“ odkazuje k vyšším tóninám, které se v bluegrassu (na rozdíl od country hudby) používají. Ideálním hlasem pro vedení sól je tenor. Způsob interpretace vyžaduje jistou dávku hloubky prožitku, osobního procítění a ztotožnění se s textem, onu výše zmíněnou „osamělost“. Proto se bluegrassu někdy říká blues bílého muže. Velice důležité jsou sbory: takzvaný křížený vokál je dědictvím náboženského protestantského zpěvu, především z baptistických a metodistických kostelů. Konečný výsledek vzniká spojením vokálu a akordů či tónů na nástrojích, které harmonii jednak zdvojují a navíc (!) rozšiřují.
Na rozdíl od jiných hudebních žánrů má bluegrass svého oficiálního zakladatele, mandolinistu Billa Monroea (1911 - 1996), který se celý život pyšnil tím, že bluegrass „vynalezl“. Zní to podivně, ale tahle praxe je běžná u řady uměleckých směrů. Obvykle začíná uměleckým manifestem nastupující generace, pokračuje asi desetiletou „zlatou érou“, po ní přijdou epigoni a zlepšovatelé a celý směr se rozplyne v další umělecké vlně něčeho úplně jiného. Bluegrass však žije již šedesát let. Velkou zásluhu na tom má právě Monroe, který dbal na čistotu žánru a dost možná, že překotný rozvoj a následné rozplynutí bluegrassu svým tvrdohlavým přístupem brzdil.
Když se Monroe postavil do čela vlastní skupiny, bylo mu 27 let a hudebně už měl dost za sebou. V početné nábožensky založené rodině skotského původu, kde se pravidelně amatérsky muzicírovalo, byl benjamínkem. Zbyla na něj mandolína a druhé či třetí hlasy. Když starší sourozenci odešli z domu a rodiče zemřeli, ujal se Monroea strýc houslista. Spolu objížděli na jedné mule taneční zábavy a chlapec hrával na kytaru. Strýčka Pena Vandivera měl od té doby za autoritu, jak mají znít housle, jakou mají úlohu. Této představě později podřizoval vlastní hraní na mandolínu, korigoval podle ní práci banjisty v kapele a svým mladým houslistům vštěpoval zásady, které jeho strýc získal v druhé polovině minulého století. V dřevařské osadě Rosine, kde žil, slýchal Monroe černošské dělníky, kteří zpívali vedle pracovních popěvků také tehdy populární blues. S černým kytaristou a houslistou Arnoldem Schultzem se Monroe seznámil na zábavách a hrával mu doprovod na kytaru. Blues, které právě ve dvacátých letech tohoto století dostávalo svou komerční podobu, se mladému Monroeovi muselo hodně líbit, protože na Schultze vzpomínal celý život.
Shrneme-li to, už teď se rýsují vlivy, které utvářely Monroeův hudební názor: sborové zpěvy v metodistickém a baptistickém kostele, taneční hudba se skotskými kořeny a dominujícími houslemi (Monroe sám byl skvělý tanečník jak v sólovém cloggingu, tak ve skupinových čtverylkách), domácký repertoár nekonečných hrůzostrašných balad nejen skotského původu s dvojhlasy, černošské blues, procítěné v sólovém zpěvu a s jednoduchou a výraznou sólovou kytarou, a vlastní hra na mandolínu. Když se Monroe dostal v sedmnácti letech do města, aby vydělával peníze v naftařské továrně a další dolary navíc po večerech v taneční a později hudební skupině se svými bratry, byl už hotovou osobností.
Několikaleté rodinné hraní vyústilo bez ohledu na natočené singly v hádky a rozchod a Monroe mohl konečně postavit kapelu, v níž by byl pánem sám. V letech 1938 - 45 míval ve svých Blue Grass Boys běžné nástroje z horalských skupin - vedle své mandolíny housle, kytaru, kontrabas, foukací i tahací harmoniku, jednoduše hrané banjo i s pódiovým komikem. Přesto však už tehdy působilo jeho charisma, výrazný hlas a mandolína, výběr a skladba repertoáru tak, že v roce 1939 dostali Blue Grass Boys trvalé angažmá v rozhlasové stanici WSM v Nashvillu v pořadu Grand Ol’ Opry. Na začátku čtyřicátých let jezdili s celou Opry na obrovská turné a Monroe byl hvězda (samozřejmě po tehdejší jedničce, jíž byl Roy Acuff). Proto bylo na uvolněná místa v kapele tolik zájemců.
Na začátku roku 1945 k Monroeovi a jeho houslistovi a kontrabasistovi nastupují krátce po sobě kytarista Lester Flatt a banjista Earl Scruggs. Vydrží až do roku 1948 a toto období bývá nazýváno zlatou érou bluegrassu. Nejlepší kombinace hlasů a nástrojů, nový repertoár, hráčská technika, která umožnila dosud neslýchané. Tahle kapela dokonale zhmotnila Monroeovy představy o tom, jak by měla vypadat jeho vlastní hudba. Není proto divu, že když ho nadšení fanoušci kopírovali a když dokonce odešli Flatt se Scruggsem a založili podobnou kapelu, že jim Monroe házel klacky pod nohy. Měl pocit, že mu kradou jeho vlastnictví. Kapely, které v oblasti Kentucky, Tennessee, Karolín a Virginii následujících deset let po Monroeově vzoru vznikaly, bývaly označovány různě - horalské jednotky, lidová, horalská nebo přímo křupanská hudba. Až v roce 1958 jeden kritik z velkoměstské oblasti na Východě použil nálepku bluegrassová hudba a bylo to. Monroe se už neubránil.
Zpěvákům a muzikantů, kteří začínali v padesátých letech, se říká první bluegrassová generace. Řada z nich dostala krátkou školu přímo u Monroea: Jimmy Martin, Mac Wiseman, Sonny Osborne, Carter Stanley, Vassar Clements, Bobby Hicks, Charlie Cline, Kenny Baker...až do Monroeovy smrti jich bylo na dvě stě. Samozřejmě, žádný mandolinista. Od „bosse“ většinou odcházeli proto, že byl moc přísný a nesnášel jejich vlastní nestylové pokusy. Vlastní kapely, které zakládali, se však od Monroeova vzoru moc nelišily.
V polovině padesátých let zasáhla americkou společnost fenomén jménem Elvis Presley. Tradiční, upjatá bělošská hudba měla smůlu. Monroe stěží přežíval. Flatta se Scruggsem zachránila jejich uvolněnost a televize. Scruggsovo banjo se v kalifornském seriálu Beverly Hillbillies dostalo na začátku šedesátých let do celé Ameriky. Zalíbilo se mladé velkoměstké generaci, která zrovna začala hledat vlastní, americké kořeny. Šedesátá léta znamenají pro bluegrass příliv lidí z netradičních oblastí, ze západu a severovýchodu - jména jako Peter Rowan, Eddie Adcock, John Duffey, Bill Keith, Del McCoury, Roland a Clarence Whiteovi, Richard Greene, Jerry Garcia ad. Bluegrass začíná mít jiný zvuk, ale teprve sedmdesátá léta se podepíší na změnách výrazně.
Nastupující generace je ovlivněná rockem a ráda experimentuje, z bluegrassových kořenů si dělá legraci, aniž by je však odvrhovala. Tito muzikanti jsou schopni pohybovat se na tradiční i progresivní straně bluegrassu, po různých peripetiích však zůstávají u nové hudby - Sam Bush, Alan Munde, Courtney Johnson, Tony Trischka, Barry Mitterhoff, David Grissman, Tony Rice ap. Pamětníci začátků se cítí v sedmdesátých letech ohroženi vlnou newgrassu i dawggrassu a šikují se do nových řad. Osmdesátá léta vyplivnou naprosto neočekávaný výsledek - do bluegrassu nastupují ženy. Alison Krauss potvrzuje legitimitu předchozích ženských pokusů a inspiruje další adeptky. Bluegrass v tradiční a progresivní podobě je v osmdesátých letech tak silný, že vzniká Mezinárodní bluegrassová asociace (IBMA), uznání žánru přichází i ve vyhlašování cen Grammy v bluegrassu. devadesátá léta potvrzují předchozí trendy. Místo ustupujícího newgrassu se objevuje silný proud tzv. současného bluegrassu (nových tradicionalistů) - Union Station, Lonesome River Band, IIIrd Tyme Out, Continental Divide, Blue Highway ad.


Jako mladého folkového fanouška mne okouzlilo banjo Earla Scruggse, píše mandolinista David Grisman v New York Times 22. 9. 1996. „Nahrávky Billa Monroea připadaly mým nezkušeným uším cizí a ostré. Když jsem ale v roce 1961 Billa poprvé viděl živě a slyšel, jak z opravdového těla vystupuje jeho hlas a z prastaré mandolíny ty staré tóny, uvědomil jsem si, že přesně to je opravdové srdce a duše bluegrassu.“
bluegrass forever
zápatí_edit5.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one